Obavy z nárůstu agresorů po zrušení „zvláštních škol“ dosavadní praxe vyvrací

Reakce na rozhovor s Jiřím Pilařem uveřejněným v sobotním (5.11.) vydání Lidových novin. Jiří Pilař v něm kritizuje politiku inkluzivního školství, kterou se nyní snaží zavádět ministerstvo školství. Bohužel se nezastavuje u pouhé kritiky a věcných argumentů, ale navíc zneklidňuje zejména rodiče dětí tvrzením, že inkluzivní škola může dětem pouze ublížit.

Různorodost ve třídě posiluje spolupráci a toleranci

Názor Pilaře, že pro zdravotně či sociálně znevýhodněné dítě nebo dítě zdravotně postižené bude vzdělávání v běžné škole utrpením, odporuje samotné filozofii pedagogiky. Pokud hovoříme o inkluzivním vzdělávání ve smyslu naplnění jeho podmínek, umí škola pracovat se všemi žáky i jejich jinakostmi. Předchází sociálně patologickým jevům, umí efektivně pracovat s učivem i metodami, jak jej dětem předávat. V inkluzivní škole zažívá každý žák pocit úspěchu, rozhodně není „krutým prostředím“, jak pan Pilař nazývá dětský kolektiv. V případě, kdy základní školu navštěvují různorodé děti, může učitel žáky autenticky vést k vzájemné toleranci a spolupráci. Různost je v tomto případě obohacujícím faktorem a pro budoucnost dětí přináší rozvoj komunikačních dovedností, kooperace a tolerance. A každý personalista vám potvrdí, že pro úspěch na trhu práce jsou tyto dovednosti klíčové.

Školy, které děti k těmto dovednostem vedou, oceňuje Liga lidských práv v rámci projektu Férová škola. Tyto školy se daly na cestu inkluze prozatím bez podpory systémové, finanční a často i laické veřejnosti. Praxe ukazuje, že na těchto školách nenaleznete permanentní otloukánky se čtyřkami, neurotiky ani agresory, ale děti, které škola baví, zažívají pocit úspěchu a roste potenciál jejich osobnosti.

Inkluze ano, ale postupnou cestou

Souhlasím s panem Pilařem, že transformaci speciálního školství nelze uspíšit. Určitě v ní ale musíme pokračovat. Inkluzivní vzdělávání je nejen vhodnou cestou pro české školství, ale od ratifikace Úmluvy o právech lidí s postižením v roce 2009 také cestou povinnou. Za dostatečné řešení určitě nemůžeme považovat odstranění pejorativního nádechu v pojmenování vzdělávacího systému tzv. zvláštních škol, ke kterému došlo v roce 2005. Přes noc se tehdy školy zvláštní a pomocné změnily na praktické či speciální. Nadále však zůstalo všechno při starém. Na školách praktických se vyučuje stejně jako kdysi na zvláštních a stále je navštěvují tisíce dětí, které tam nepatří.

Proč jít cestou inkluze – lidské právo a rovný přístup

Právem každého dítěte je získat vzdělání v běžné základní škole. Aby toto právo mohlo být efektivně naplňováno, je nutné podpořit školy na cestě k inkluzivnímu vzdělávání a posílit komunikaci speciálních pedagogů se zastánci inkluze. Inkluzivní školství se speciálními pedagogy počítá, jen je třeba namísto boje začít konečně vést otevřenou a věcnou diskusi o tom, jak systém nastavit tak, aby vítězi byly děti.

Katarína Krahulová, pedagožka Ligy lidských práv

16.11.2011 autorem tohoto článku je Katarína Krahulová