Diagnostické schopnosti učitelů jsou stále potřebnější

Dynamický rozvoj společnosti neovlivňuje pouze hodnotové nastavení lidí, ale mění samozřejmě i úlohy takových institucí jako je škola. V souvislosti s tím se transformují požadavky na učitele, který by měl dle moderního pohledu odborníků představovat „průvodce“ vzděláváním a být empatickým partnerem žáků. Jeho role se posouvá z dřívějšího direktivního postavení blíže „do lavic“. Se změnou filozofie přístupu k dětem a výuce je spojena i změna přístupu k pedagogickým kompetencím a význam jejich jednotlivých skupin.

Vzhledem k současnému apelu na inkluzívní klima ve školách významně roste potřeba kvalitního uchopení diagnostické kompetence učitelem. Heterogenita složení žáků, široká škála speciálních vzdělávacích potřeb dětí a různost sociálně patologických jevů vyžaduje od osobnosti učitele, aby tuto kompetenci uměl správně využít a aby mu byla při konfrontaci s těmito jevy na dnešních školách nápomocna k jejich efektivnímu zvládnutí.

Diagnostická kompetence by měla dnešnímu učiteli především pomoci reflektovat individuální potřeby každého žáka a rozvíjet podnětné klima třídy. Napomáhá mu pochopit sociální vztahy ve skupině žáků, rozpoznávat možné sociálně patologické jevy a efektivně pracovat s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami. V neposlední řadě přispívá k řešení výchovných a kázeňských problémů. Mezi nejvýznamnější a nejpoužívanější diagnostické metody dnešního učitele řadíme různé formy extraspekce a rozhovoru. Bohužel stále málo využívané jsou alternativnější formy jako třeba projekt nebo portfólio, se kterých mají učitelé nejspíš stále trochu strach.

Problematika diagnostických kompetencí podrobně zde.