Jak (ne)vypadá férový tělocvik

Publikováno 22. 11. 2017 • Autor Lea Mentlíková

Svoji první pětku z tělocviku jsem dostala v první třídě, když mě postavili před tyč a řekli šplhej. Abyste to pochopili, moje máma se celý můj život bála, že se mi něco stane. A tento její strach se přenesl na mě, protože strachy rodičů se v dětech zrcadlí. No a v první třídě mě postavili před dlouhou tyč a řekli, že mám šplhat do výšky. Zkusila jsem to, ne, že ne, ale ještě jsem k tomu zjistila, že to bolí, a tak jsem nikam nelezla. Tento článek bych chtěla věnovat všem učitelům, kteří přemýšlí o tom, co se děje v dětské duši a nabídnout nový pohled na tělocvik.

férová škola férový tělocvik tělocvikář Maminka mě v šesté třídě dala na gymnázium do Velkého Meziříčí, ale co se týče mého tělocvikového sebevědomí, tak to se jen zhoršilo. Teď vás asi napadne, že to bude příběh Metráčka, ale opak je pravdou. Celý život jsem byla hodně sportovně založená, chodila jsem do gymnastiky, vystupovala na akademiích, dělala přemety a hvězdy na lavičkách. Takže můj strach se dal s dostatečným povzbuzením dospělého překonat. Po gymnastice jsem začala na 7 let hrát závodně basket, ale přesto jsem skoro pravidelně měla dvojky z tělocviku. A tehdy byly pro mne známky důležité.

Tělocvik na gymnáziu byl často dost ponižující. Tak například pan učitel Cejpek holkám rovnou říkal “hvězdy” se sarkastickým podtónem: ,,Tak co, hvězdy, zase tu ležíte na žíněnkách?” Ještě mi to zní v uších. Vtipné byly také hodiny gymnastiky, kdy jsme stály v dlouhé řadě a čekaly, až přijde našich 5 minut utrpení při pokusu udělat výmyk. Učitel měl silné ruce, a když mu ruply nervy z toho, jak nám výmyky nejdou, tak nám ukázal, jak je to jednoduché. Ale jeho tělesná konstituce a naše, to se přece nedalo srovnávat.

Ale i další učitelka z tělocviku nám na našem sebevědomí moc nepřidávala a to především svými komentáři k našemu stylu hraní volejbalu, kdy se nebála parodovat každého, komu to nešlo. Je smutné, že někteří učitelé pro ponižování dítěte nechodí daleko. Zkuste si hrát uvolněně volejbal, když cítíte na zádech pohled učitelky, která si o vás myslí, že jste naprosté nemehlo a sleduje vaše pohyby, aby vás mohla co nejvěrněji parodovat. Když jsme hráli volejbal na výletě a byli jsme v bezpečném prostředí, opravdu to byla úplně jiná hra. V tělocviku by se tedy neměl učitel starat jen o tu fyzickou stránku, ale také o tu psychickou. Co je vlastně cílem takového tělocviku? Říct lidem, že se na sport nehodí a potvrdit jim to dvojkou na vysvědčení? Hodnocení dětí ovlivňuje jejich životy a tělocvik nevyjímaje.

Poslední zkušenost, kterou bych chtěla vytáhnout, se týká toho, že v tělocviku jsou všichni posuzování podle jednoho metru. Tedy spíše podle jedněch tabulek. A to je učiněné zlo. Ze začátku jsem nepatřila k těm nejvyšším holkám ve třídě, a když jsme skákali přes kozu, tak byla opravdu děsivě vysoko a skokánek byl děsivě daleko. Samozřejmě, že jsem se rozběhla a v lepším případě se o kozu rozplácla, v horším jsem se před ní zastavila. A tehdy přišla další pětka. Náš tehdejší učitel Pekař si ale umínil, že mě přes tu kozu přeskočit donutí. Další hodinu nechal všechny holky jít na hřiště hrát softball a se mnou šel do nářaďovny trénovat přeskok. V učitele jsem neměla vůbec žádnou důvěru a bála jsem se ho. Dokonce mě napadlo, že když by mi něco udělal, tak mi to stěží někdo uvěří a ani jsem nevěděla, komu bych to řekla. Ve škole jsme neměli moc žádného učitele, který by o sobě říkal, že když budeme řešit něco osobního, máme u něj dveře otevřené. Tak nějak automaticky bylo předpokládáno, že půjdeme za naší třídní, ale ani ta nikdy o tomto nemluvila. Naštěstí jsme měli paní učitelku Kočí Valovou, která měla mezi námi všemi přirozenou autoritu a všichni jsme ji měli rádi a ona nás. Bylo to na ní vidět. Dítě je na toto hodně citlivé a pozná, jestli si učitel myslí, že je líný spratek, který mu komplikuje život nebo ne. Naštěstí jsem za paní učitelkou jít nemusela, protože jsme celou hodinu skákala přes kozu.

Jak tedy vypadá férový tělocvik?

Férový učitel tělocviku by měl dítě hodnotit především podle jeho snahy. Když se dítě snaží a nejde mu to, tak má holt svoji čáru maxima jinde, ale to neznamená, že bychom jej měli za to trestat. Navíc je to i od dospělých pokrytecké, protože oni sami určitě taky ve všem nevynikají. Pak to ovšem může znamenat, že někdo, kdo udělá salto a někdo, kdo neudělá ani kotrmelec, ale snaží se o něj, dostanou stejnou známku. Jestli to férovému učiteli vadí, tak se může na známkování vykašlat úplně a dát na vysvědčení všem jedničku. Férový učitel tělocviku ví, že jeho cílem je nezprotivit sport dítěti a naopak se mu snažit ukázat, že sport může vést ke skvělému pocitu. Zvláště v dnešní době, kdy děti nemají moc pohybu a tudíž k němu nemají ani lásku, je to ještě důležitější. Jeho přístup v tělocviku se může doživotně na dítěti odrazit a s žádnou menší myšlenkou by tělocvik vést neměl. Zajímavé pro děti může být i srovnání sám se sebou, což vyžaduje vedení evidence tělocvikových snah o každém dítěti, ale je to jediný způsob, kdy by měření “výkonu” dávalo smysl. Může být výkon zaznačen i slovně. Věřím, že by mi pomohlo, kdyby moje skoky přes kozu učitel ohodnotil jako “nebála se rozběhnout”, protože i to vyžadovalo ode mne dávku odvahy. A příště bych se třeba dostala nějak i na tu kozu.

Desatero férového učitele tělocviku

Buduje lásku k pohybu. Učí děti starat se o své tělo a říká jim o výhodách pohybu.
Vytváří pro všechny děti bezpečné prostředí, které je nestresuje.
O dětech si nemyslí, že jsou to malí líní spratci, ale věří jim, že se snaží v rámci svých možností.
Zajímá se nejen o fyzickou stránku, ale i psychickou. Zajímá jej jejich prožívání.
Neoceňuje jen výkon toho nejlepšího, ale výkon každého, kdo ukázal snahu.
Dítě v žádném případě, zkrátka vůbec nikdy, neponižuje.
Nenutí dělat děti nic, co se jim příčí.
Snaží se dát každému dítěti cíl přiměřený jeho schopnostem.
Je si vědom toho, že jeho hodnocení může dítě ovlivnit na celý život.
Nehodnotí děti podle jednoho metru.

Zpět na přehled článků