„Některé děti nemají stejnou startovní pozici“, říká Radoslava Renzová, ředitelka první Férové školy

Také jste jako děti snili o škole, kde nezvoní, kde se neznámkuje, kde je učitel kamarád, se kterým si můžete po škole zahrát na dvorku fotbal a kterému se můžete bez obav se vším svěřit? Ředitelce Radce Renzové a jejím třem kolegům se podařilo takovou školu vytvořit. Vejdete dovnitř a nechce se vám domů. Okouzlí vás nejen krásné vybavení školy, ale především její vřelá atmosféra. Lačnovská škola je vzorem inkluzivního vzdělávání, otevřeného všem dětem bez rozdílu. Respektuje individuální potřeby každého žáka, neklade důraz pouze na jeho výkon, ale rozvíjí i jeho hodnoty a vede všechny děti i jejich rodiče k vzájemné toleranci a spolupráci.

Jaké výhody přináší inkluzívní vzdělávání společnosti?

Inkluzívní vzdělávání je výhodné pro všechny děti. Pro ty děti, které potřebují podporu, je výhodné, protože se ve škole dostanou na jinou startovní pozici. V běžné populaci nejsou ještě ani na startu, ostatní už vybíhají a ony jsou ještě doma. Pro ostatní děti je inkluzívní vzdělávání také výhodné: získají v praxi přehled o tom, jak  společnost vypadá, už v dětství se naučí pracovat s různými typy lidí a tolerantně s nimi vycházet.

Proč je tedy u nás tak málo škol, které se o inkluzívní vzdělávání snaží?

Já si myslím, že je to rasismem. Ani učitelé často nezvládnou přijmout svůj rasismus, ten předsudek je u nich příliš velký a nedá se překročit. A pak práce s dětmi, které mají nějaké poruchy je těžká, vyžaduje strašně moc trpělivosti a kreativity. U dětí s poruchami musíte vždy najít šestý nebo sedmý způsob, jak dítěti látku vysvětlit, aby ji pochopilo. Takových učitelů je málo.

Setkává se zavádění inkluzivního vzdělávání s nějakými problémy?

Samozřejmě máme s praktikováním inkluzívního vzdělávání problémy. Musíme více vysvětlovat rodičům a někdy se nás na to trochu posměšně ptají i pedagogové z jiných škol. Ale i ten nejlepší žák se bude v životě stále setkávat s lidmi s nějakým handicapem, bude s nimi muset umět pracovat a vycházet, může je mít za sousedy. Když je budeme separovat hned od začátku, tak tady vzniknou dvě sorty lidí, které neví, co si říct. Zdá se mi to strašné a nespravedlivé a jsou tím ochuzeny i děti z „většinové populace“. My se hodně věnujeme multikulturní výchově nejen z pohledu etnik, ale hlavně z pohledu různosti. Mluvíme o tom, že každý má jiné záliby, schopnosti, sny a žebříček hodnot a že to není potřeba tolerovat, ale naopak, je to hezké. Hurá! Poznejme se, obohatíme se a je to příjemné!

Kdy probíráte tato témata?

Až tak ve třetí třídě. První a druhou bereme jako přípravu a v té době nejvíce vidíme, co si děti nesou z domu. Bývá toho hodně, často nepochopení. V první, druhé třídě je necháváme účastnit se všech akcí a úspěchem je, když po čase předsudky neříkají nahlas. Ve třetí třídě cítíme, že se to láme a děti už jsou ochotné si vyhledávat nějaké materiály a mluvit o tom.

Do výuky hodně zařazujete multikulturní výchovu pomocí různých projektů. Co jimi sledujete a co se vám u dětí daří?

My jsme s projektem Respektovat a být respektován potažmo se Zdravou školou objevili takovou krásnou zásadu: nesoutěžíme. A těžko jsme si ji vydobyli, protože někteří naši vychovatelé byli velmi soutěživé typy. Ale pak musí existovat nějaká náplň místo hodin, kdy se obvykle soutěží, a to musí být něco zajímavého. Dětem nestačí říct třeba: „A teď budeme všichni moc rádi, že posuzujete sami sebe a zkoumáte, jak jste se dostali z bodu A do bodu B.“ Hledali jsme nějakou výplň. Na to je nejlepší multikulturní výchova, protože nabízí spoustu aktivit, jinakost je tam obrovská a potřeba se s tím vyrovnat je nutná.

Jaké konkrétní aktivity v rámci multikulturní výchovy děláte?

Zatím asi nejlepší aktivita – když pominu návštěvu romského muzea a naše různé projekty - tak se nám moc líbila spolupráce se Střediskem integrace menšin Brno. Byli u nás a dělali jsme například aktivitu: máš takového člověka nebo skupinu lidí a sedl by sis vedle nich ve vlaku? Od třetí třídy už počítáme s jejich otevřeností a ochotou sdělovat si názory. Neříkám, že všichni najednou mají pozitivní postoje. Ale jsou ochotni se na to dívat jako „Nějak se bavíme doma a nějak ve škole. A opravdu by mi matka s třemi romskými dětmi v kupé vadila? Vždyť by třeba byla sranda.“

A co na to říkají rodiče?

Rodiče ve škole bývají často na různých akcích pro veřejnost a hodně s nimi spolupracujeme. Já si myslím, že už si zvykli, ale prošli jsme fází nálepky „cikánská škola“. Teď v létě se to zase stalo. Rodiče přivedli velmi problémového chlapce, měl hodně poruch a kombinované vady učení. Byli tady na dva dny o prázdninách, protože děláme pro děti na konci prázdnin tři až čtyři hodiny dopoledne, kdy si mohou opakovat výuku na počítači nebo s různými metodickými pomůckami. Ten chlapec zde byl a rodiče říkali: „My jsme si vás vyhlídli, tady se mu bude dobře pracovat.“ a pak se již neobjevili. Později jsem se dozvěděla, že se zalekli množství romských dětí. Takže pořád se s tím setkáváme i po těch třech nebo čtyřech letech.

Máte i nějaké pozitivní reakce?

Reakce jsou různé. Jednou přišel za mnou do ředitelny úplně dojatý tatínek s přiznáním, že je rasista a je mu nepříjemné sedět vedle Romů na akcích, ale že musí uznat, jak to umíme dát dohromady. Prý by si vůbec nepomyslel, že by někdy s nimi na takové akci byl. Cítil, jak se v něm něco láme, ale bylo to pro něj zatím nepopsatelné.
Děláme pravidelně Amari Cup, kde hrají romští a neromští fotbalisti, žádní profesionálové, prostě místní chlapi. Mezi zápasy máme vystoupení mažoretek a romské tance. Bývá tam sedmdesát až sto diváků namíchaných Romové, neromové. Neteř mi řekla, že než začala chodit na Amari Cupy, tak se třeba v obchodě, kde byl stísněnější prostor, vedle Roma bála. A teď se na něj může i usmát, ztratila zábrany. Z toho mám vždycky strašnou radost. 

Vy sama jste adoptovala dvě romské holčičky. Jaký máte vztah k romským dětem?

Já mám moc ráda romské děti a je mi líto, jaký mají před sebou těžký osud. Někteří lidé prostě nejsou schopni uznat, že nemají stejnou startovní čáru. V dospělosti se s některými špatně žije, to chápu. Lidé se mě často ptají: „To bys chtěla v tom Chánově s nimi bydlet?“ No nechtěla, samozřejmě, ale já to vidím z pohledu těch dětí.

Vidíte nějaké rozdíly mezi romskými a neromskými dětmi?

Tím jak jsou romské rodiny větší, tak jsou ochotnější si pomoct a víc drží při sobě. Nikdy jsem neřešila výchovný problém romského dítěte k bílému, vždycky to bylo obráceně. Oni se mezi sebou poštěkají, holky se tahají za vlasy, jenže Romové, jak říká moje máma, mají ten smích a pláč v jednom pytlíku. Oni se chytnou, ale za chvíli už spolu zase mluví a všechno je v pořádku.
Nebo jiný příklad. Na začátku školního roku máme ráno vždy komunitní kruh, kde rozebíráme nějaké téma. Snažíme se děti učit diskutovat, ale na začátku září sedíme a probíráme pravidla. Jedno z nich je: staráme se o dobré jméno školy. A já nemůžu dětem vysvětlit, co to je. Ony to dokážou pochopit tak, že třeba nemluvím o škole škaredě, ale necítí tam takovou tu nadstavbu. Romské děti ano, ony umí čtení mezi řádky. Do čehokoliv se vloží emoce, tomu porozumí lépe než bílé děti. Kdo nezvládne vyjadřovat emoce, má s romským dítětem problém, protože mluví jinou řečí. A já mám emoce ráda, takže se mi s těmi dětmi moc pěkně pracuje.