Prvňák, kterého nikdo nechce

Publikováno 10. 10. 2013 ZŠ a MŠ Ivančice - Řeznovice Certifikovaná škola

Zkušenosti: vývojové poruchy chování

Do naší málotřídní školy přišly paní psycholožky z Brna s prosbou, že by chtěly umístit chlapce do prvního ročníku.

Do naší málotřídní školy přišly paní psycholožky z Brna s prosbou, že by chtěly umístit chlapce do prvního ročníku. Bylo nám divné, proč by mělo dítě z Brna jezdit až k nám do 30 km vzdálené obce. Ale pochopili jsme, že se maminka s dětmi stěhuje do Ivančic. Byli už se s chlapcem dívat na dvou školách a zažili odmítnutí typu: Když budeme muset, tak jej vezmeme, ale podívejte se raději jinde. Ptali jsme se, proč nepřišla s psycholožkami i maminka nebo i dítě. Odpovědí bylo, že už ničemu nevěří a mají strach z dalšího odmítnutí. Máma už nechtěla prožívat to, že znovu půjde s prvňákem s aktovkou na zádech do školy, kde uslyší, že o něj nemají zájem. Proč byl problém? Chlapec má ADHD, v Brně prožili petici, kterou sepisovali rodiče dětí MŠ, kteří nechtěli, aby s nimi do třídy tento kluk chodil. Choval se prý agresivně k okolí i k sobě. Co tedy s ním? Pořád je to přeci malý kluk, který potřebuje chodit někam, kde o něj stojí. Po rozhovoru s maminkou jsme jej přijali mezi naše prvňáčky. Děti jsme připravili na to, že přijde za nimi nový žák, nachystali jsme mu lavici, místo v šatně a těšili se na něj. Opravdu jsme ale netušili, co nás čeká. Ale paní psycholožky byly ohromně vstřícné a tak jsme byli přesvědčení a i domluvení, že nám pomohou. Maminka byla upřímná, popisovala věcně stav takový, jaký je.

Chlapec se učil ve třídě, kde byla díky němu asistentka pedagoga. Protože se vše seběhlo hodně rychle, tak první dva týdny dělala asistentku studentka VŠ, která měla ještě prázdniny, pak se podařilo přijmout asistentku na zbytek roku. Ze začátku chlapec vyžadoval, aby asistentka pracovala pouze s ním, byl ochotný něco dělat jen, když byli přímo spolu. O přestávce si postavil ohrady z kostek, nikdo za ním do jeho prostoru nesměl. Pokud toto někdo z dětí porušil, bylo zle. Házel kostkami, vztekal se, nadával. Trvalo asi půl roku, než dovolil, aby za ním někdo do jeho prostoru šel. Vždy chtěl být první u dveří, na vycházce, při tělocviku,  při počítání. Pokud první nebyl, bylo opět zle - vztekání, brečení, nadávání, agrese vůči dětem i sobě.... Když si dneska vzpomenu, kolikrát jsme všichni hledali brýle, které ve vzteku zahodil, kolikrát běželi zamčít školu,... Dneska je to čtvrťák a pořád to není lehké. Ale když srovnám situaci tehdy a teď. Dnes už dokáže přijmout, že pracuje s někým ve dvojici a má tento typ práce i rád. Zvládá lépe situace, že není vždy první a jediný. Dokáže už počkat, až na něj přijde řada při práci ve třídě. Umí se usmát i je vidět občas slzy lítosti a ne jen vzteku. Někdy si chce povídat, někdy se snaží, aby jeho práce byly dobře i hezky. Má neuvěřitelnou fantazii a když vypráví pohádku nebo příběh, tak se všichni hodně nasmějeme a těšíme se na to, až bude povídat zase on. Ale jsou i okamžiky, kdy odmítá pracovat, vzteká se,... Je to pořád dokola o naší důslednosti, ale i o schopnosti mu dávat najevo, že jej tu chceme, že je pro nás důležitý. S třídou si hodně povídáme o tom, jak to tento kluk má. Co dělá a proč to dělá. I ostatní děti mají právo na klidnou a bezpečnou výuku. A toto lze nastavovovat jen tak, že se o všem bavíme společně. Společně hledáme cesty, jak to uděláme, aby nám všem bylo ve třídě dobře. V současné době je chlapec umístěn na tři měsíce v psychiatrické léčebně. Třída na něj myslí, má tu své místo. Psali jsme mu dopisy, aby věděl, že k nám patří, že se má kam vrátit.

Dnes už rodina bydlí znovu v Brně a denně dovážejí tohoto našeho čtvrťáka do 30 km vzdálené vesnice. Je to pro ně náročné, ale asi jim to za to stojí. To je asi největší zpětná vazba na to, jestli se mu u nás ve škole líbí, jestli tu chce být. Nechci budit dojem, že příběh dítěte s poruchami chování skončí jak v červené knihovně. Pořád je jiný než ostatní, pořád se učíme, jak spolu vycházet, jak zvládnout, aby nám bylo všem dobře. Hodně si o jednotlivých situacích povídáme s kolegyněmi i s maminkou, společně hledáme, zkoušíme, ověřujeme - někdy s větším, jindy s menším úspěchem. Ale co je asi zásadní - pořád jsme přesvědčení o tom, že tu všichni máme své místo a všichni jsme zodpovědní za to, jak nám tu společně bude.

Zpět na profil školy